Nikdy už to nebude jako dřív...

5. července 2015 v 23:56 | J. |  Výplody

Nikdy už to nebude jako dřív..

Přeju hezký večer,
zalíbilo se mi téma týdne ''Nikdy'' a ikdyž je neděle, poslední termín, rozhodla jsem se na poslední chvíli vykecat. Asi očekáváte, že článek bude o tom, jak se doba změnila a jak jde všechno do kytek - tohle si tentokrát odpustím a ikdyž je nad slunce jasné, že doba je prostě v kelu, vynechám to.
Abych se správně vyjádřila, dnes tu proberu větu ''nikdy už to nebude jako dřív'', která mi byla v nepřijemné situaci sdělena. Nikdy jsem takhle vážný článek nepsala, ani jsem takhle vážně nikdy nemluvila - dá se říct, že je to pro mne nové, takže prosím o odpuštění, tenhle článek nebude žádný zázrak.
13.července 2013, stalo se to téměř před dvěmi lety, tenhle den - ať je to měsíc jakýkoliv - mi tuhle nepříjemnost připomene. Tehdy byl pátek, pátek 13., pro mě zcela normální prázdninový den, předchozího dne jsem byla nakupovat s tetou, bratránkem a babičkou věci do školy. Babička se dnes měla stavit pro dvě orchideje. Ráno jsem se probudila, obstarala zvěř a šla jako vždy na počítač. Moje mamka ještě spala a proto jsem jí nechtěla rušit děláním snídaně. Psala jsem si s kamarádkama, když v tom najednou slyším z vedlejší místnosti hysterický pláč - moje mamka telefonovala. Tehdy ve mě hrklo, nikdy nezapomenu, jak jsem se cítila. Zašla jsem za mamkou do pokoje a viděla jí, jak se s pláčem snaží oblíknout. ''Něco se stalo. Babička nedýchá.'' řekla mi a zkameněla jsem. Zkameněla jsem na dlouhou dobu, ptala jsem se mamky na nějaký otázky, ona neodpovídala, pouze řekla, že zavolá taxíka a jede k tetě a babiččce. Řekla mi, ať zůstanu doma, jenže já jsem odmítla - prostě jsem chtěla jet s mamkou a psychicky jí podpořit. Teď tuším, že jsem asi jezdit neměla. Přijeli jsme k tetě, kde babička bydlela a tam jsme se dozvěděli že je babička už po smrti. byla jsem pořád zkamenělá, nemohla jsem s nikým promluvit, ani jsem nebrečela. Byl to opravdu hroznej pocit, všichni okolo mě brečeli, obímali mě a já jsem prostě brečet nemohla, byla jsem z toho v šoku. Bylo mi to opravdu tak hrozně trapný, že jsem chtěla jet domů. Nechtěla jsem vidět ty tváře mojí zdrcený rodiny, při pohledu na ně mě to zevnitř dralo, ale zvenčí nic. Rozbrečela jsem se až ke konci dni, kdy už jsem ze šoku pomalu vycházela. Vím, že jsem tetě na rameni řekla ''Chci aby to bylo jako dřív.'' a mamka v zádech odpověděla ''Už nikdy to nebude jako dřív!''. Tenhle den mi navždy změnil život.
Moje babička mi nahrazovala tátu, až do roku 2012 jsem s ní bydlela v jednom bytě. Babička se o mě starala, když byla mamka přes den v práci, večer jsem pak do práce chodila s babičkou. Zažila jsem toho s ní tolik. V její práci byla vždycky legrace, dělala uklízečku, tak jsem jí vždycky hrozně ráda pomáhala vynášet koše nebo zametat. S koštětama jsem tehdy tančila nejraději. Když jsem v práci byla hodná a pomohla jí, stavili jsem se cestou na autobus v OD Ještědu. OD Ještěd pro mě hrozně moc znamená, dnes už bohužel nestojí, ale v mém srdci tu stále stojí ten žlutej úl s mojí babičkou uvnitř jednoho průchodu, jak mi kupuje Fornetti. Nikdy nezapomenu, jak jsme průchodem procházeli, stavili jsme se ve zverimexu a v zimě jsme se koukly po vánočních ozdobách. Někdy jsme se setkali s mamkou, běžela jsem jí obejmout a pak si vyžebrat návštěvu hračkářství. Moje babička milovala Vánoce, hlavně tedy perníčky - to byly její umělecký díla. Ani já - žákyně umělecký školy - nedokážu to, co dokázala ona. Když jsme se rozdělovaly - já a mamka jsme se stěhovali do vlastního bytu a babička se stěhovala k tetě, vzpomínám si, jak jsem k ní chodila přespat, jak jsme převlíkali postel, jak jsme koukali v televizi na kriminálky, jak mi tehdy představila Chesney Hawkse .. to si pamatuju moc dobře, není to ani tak dávno. To babička mě vypravovala jako malou do školy, to ona mě ukládala do postele, to s ní jsem koukala na všechny ty seriály mého dětsví, to s ní jsem luštila křížovky, to ona mi ukazovala, jak se vaří .. Tak tyhle doby jsou pryč. Takhle to už nikdy nebude a já to vím. Jen se přes to ještě nedokážu přenést, ale věřím, že jednou mě čas naučí. Koneckonců, babička žije v mých vzpomínkách a tam zůstane navždy tak šťastná, jako si jí pamatuju. Mám na ní jen hezké vzpomínky :')
Mimoťap, jedna z orchidejí, pro kterou si babička měla přijít mi stále zkrášluje pokoj :)






Doufám, že tenhle článek není moc velká hovadina. Stejně myslím, že ho za chvíli smažu ..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tulkakantnerova tulkakantnerova | 7. července 2015 v 16:43 | Reagovat

Nádherný článek, mám slzy v očích...

2 Kim Kim | Web | 14. července 2015 v 8:50 | Reagovat

[1]: Já taky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama